Vyplňte email a koukněte se zdarma na video:

Jak na bezproblémový porod?
Metoda tří klíčů

Shlédnout video zdarma

Jak chránit děti před traumaty

Plačící miminko

Neměla jsem lehké dětství. Maminka se mi nevěnovala tak, jak bych si představovala. Než aby byla se mnou doma, vyrážela raději za kamarády do hospody. Vracela se pak uprostřed noci opilá a já tak strávila léta v obrovské úzkosti čekáním na ní a strachem, že se jí stane něco zlého a jestli se vůbec vrátí.

V našem životě se objevili i muži, ale vzhledem k alkoholu, který tam sehrál velkou roli, jsem byla nezřídka svědkem toho, jak mojí milovanou maminku někdo mlátí. Nikomu bych to nepřála, ten každodenní stres, co mě čeká doma...

Jinak jsme ale s mámou měly pěkný vztah, od mala mě brala více méně jako sobě rovnou, respektovala mě a obdivovala, jak jsem chytrá. Byla jsem taková ta malá dospělá, co všechno zvládne a zařídí. Těsně před mými osmnáctými narozeninami ale náhle zemřela a nechala mi tu dvě desetileté sestry. To byla doposud největší rána mého života, dlouho jsem se z její ztráty vzpamatovávala a rozhodla se, že se o sestry postarám, ať to stojí co to stojí. Nebylo to právě lehké, ale další rok jsem potkala svého muže a spolu s ním jsme dělali co jsme uměli a mohli. Holky jsou teď už velké a mají vlastní rodiny, a myslím, že z nich vyrostly vnímavé, cítící a dobré mámy. I když jsme rozhodně nebyli dokonalými náhradními rodiči a mají k nám spoustu výhrad...

Kolik lidí, tolik příběhů

Trudný příběh o tom, jak nás rodiče neměli dost rádi, jak se nám nedostávalo toho, co jsme přesně potřebovali a jak jsme to měli v dětství těžké má v zásobě skoro každý z nás. Proto teď v dospělosti máme problémy. Nevíme, jak se chovat v rodičovské roli, máme potíže ve vztazích, nedaří se nám v zaměstnání. Jsme obětí svých traumat. Kdyby všechno tenkrát bylo jinak, kdyby to naši rodiče zvládli, kdyby nám svět dal to, na co jsme měli nárok,... dneska by se nám dařilo. Kdyby, kdyby, kdyby.

Hodně jsem nad tím přemýšlela. Děti máme už tři a neustále se učíme být dokonalými rodiči. Začali jsme zodpovědně u sebe tím, že jsme si v dlouhých večerech s mužem zpracovali svá traumata z dětství. Abychom neopakovali stejné chyby, jako naši rodiče. Mnoho slz odteklo, mnoho odpuštění proběhlo, mnoho pochopení a kolikrát opravdu objevných, nás potkalo. Jsme uvnitř úplně jiní. Klidnější, spokojenější. Hodně se toho uvolnilo. Své děti milujeme, dáváme jim svou lásku najevo, respektujeme je a o všem s nimi mluvíme. Snažíme se vytvářet jim příhodné podmínky tak, abychom jim jejich život usnadnili. Aby si na zádech nevlekly zbytečné břemeno traumat, bolístek a ublížení jako jejich rodiče. Chráníme je jak jen umíme.

Dokonalý rodič = spokojené dítě

Jenže samozřejmě nejsme dokonalí, někdy jsme nespravedliví, někdy nemáme náladu, někdy je okřikujeme a někdy je pěkně postaru "seřveme". A světe div se, ani naše děti nejsou dokonale spokojené a šťastné. Často se pěkně vztekají, vůbec neposlouchají co jim říkáme a někdy jim připadáme úplně blbí a nechápaví.

Když tak pozoruji všechny ty vědomé rodiče, kteří chtějí dělat věci "správně", vidím že všechno zkrátka není tak černé a bílé, jak by se mohlo zdát. Hodně z nás totiž jedná ve velkém strachu. Strachu z toho, že dítě bude mít trauma a tím mu zkazíme celý život. A to je sakra problematická motivace. Z obavy, že dětem uškodíme si často necháme líbit neuvěřitelné věci. Donekonečna s kamarádkami probíráme různé situace, týkající se našich dětí. Jak se máme zachovat, jak dětem máme to nebo ono vysvětlit, jestli jim tohle a támhleto kamarádství prospívá nebo škodí. Snažíme se obklopovat své potomky jen dobrými příklady a svět jim barvíme na růžovo. Hlavně aby moje dítě nezažilo pocity zklamání, smutku, beznaděje nebo bezmoci!

Bohužel si neuvědomujeme, že naše děti potřebují zažít své vlastní zkušenosti. Nemohou chodit jen po cestičkách utkaných z našich představ o tom, co je pro ně dobré a co ne. Potřebují žít svůj život. A někdy je to bude hodně bolet, ale ten nos si prostě musí nabít oni, to za ně neuděláme.

Co mám tedy dělat? Před nedávnem ke mně přišlo velké pochopení, najednou bylo vše jasné.

A zase ti indiáni...

Spokojené dítě

Slyšeli jsme totiž mluvit antropologa Mnislava Zeleného o indiánech, ti své děti rozhodně nešetří a on prý následuje jejich příkladu. Svého vnuka například šlehá kopřivami. Učí ho tím v klidu snášet i náročné situace, které (ať už se nám to líbí nebo ne) potkají i naše děti. Vyprávěl historku o náčelníkovi, kterého vzal jeho otec jako malého na loďku a řekl mu, ať strčí nohu do řeky. Po chvíli se hochovi do ní zakousl velký had.

Jeho úkolem bylo bolest vydržet a nakonec mu tatínek povolil hada rozseknout. Dodnes na sobě nosí trofej na památku svého odvážného činu. V džungli se totiž s člověkem život nemazlí, musí být zocelený a odolný, ti slabší prostě padnou. Já vím, že nežijeme v džungli, ale prožívání je u všech lidí bez rozdílů stejné. Najednou mi došlo, že náčelník by mohl docela dobře vyprávět o svém hrozném tátovi, fňuk fňuk, co dopustil a k čemu ho přinutil a jak to bylo strašné. Naopak, on z (pro mě) nejhoršího zážitku v životě, navíc v režii vlastního táty, nemá žádné trauma!

Proč tedy někde trauma vznikne a někde ne? Jak žít s dětmi tak, abychom je uchránili zbytečných ran?

Je to tak, jak to je

Naučit je přijímat svět takový, jaký je. Není pozitivní, ani negativní, není dobrý ani zlý, je takový jaký je. Ani nás ani naše děti nepotkává jen to krásné a pozitivní, nelítáme tady na růžových obláčcích a nikdy nebudeme. Ale když se budeme snažit to, co zhodnotíme jako špatné nebo negativní, nevidět, vždycky budeme mít problém. Trauma totiž vzniká tam, kde se s realitou pereme. Vždy když si říkáme: „Takhle se to nemělo stát, takhle to ale být nemá, chci to jinak!“ Nezbývá než přijmout to, co je tak jak to je. Ale doopravdy. Včetně sama sebe, svých pocitů a lidí kolem nás. Dovolit si být nedokonalí, smutní, naštvaní, unavení, nemocní nebo se dokonce i hodně rozčílit. Proč ne?

Samozřejmě nezbude nic jiného než začít u sebe. To my velcí musíme přestat bojovat s celým světem a sami se sebou a začít brát věci tak jak jsou. Bez pocitu viny, bez pocitů křivdy, bez nároků. Ale doopravdy. Nezáleží pak na tom, jak dramatické okolnosti nás potkají. Vždy se dokážeme vrátit ke svému klidu, udělat co je třeba nebo neudělat vůbec nic a z každé situace si odnést to nejlepší.

Je tma, jdeme spát

Svůj nový objev jsem hned testovala na svých dětech, jsou mými tradičními pokusnými králíky. Nesla jsem malého Kubu do horního pokoje na spaní. Byla už tma. On se ke mně přitulil a říká, že se bojí tmy. Jindy bych tmu brala jako něco špatného, co musím napravit, eliminovat, změnit. Musím rozsvítit, alespoň trošku. Ale tentokrát jsem ho jen uklidnila: „Ano, je tma, jdeme spát.“ Můj klid a jistota mu byla dostatečnou zárukou, že se není čeho bát. Vše je tak, jak má být. I mně bylo najednou tak nějak dobře. Klidně a smířeně.

A to je velký rozdíl. Kde je klid, kde je skutečné přijetí toho, co je, tam není trauma a ani nikdy nebude.