Vyplňte email a koukněte se zdarma na video:

Jak na bezproblémový porod?
Metoda tří klíčů

 

Narodila se Anežka

Jak zvládnu porodní bolesti

Byla jsem podruhé těhotná. Tentokrát jsem se ale na porod chtěla opravdu dobře připravit. Shodou okolností probíhal zrovna Biostyl a mě upoutala přednáška Veroniky Vojáčkové "Porod bez bolesti". Nevěřila jsem, že porod nemusí bolet! To, co jsem prožila s prvním dítětem, bylo peklo s velkým množstvím intervencí, příšerného přístupu personálu a naprosto odlišného postupu porodu než porodnice slibuje na svých webových stránkách a předporodních kurzech. Pocitu zklamání a sebe obviňování jsem se nedokázala zbavit. Věděla jsem, že tentokrát chci porodit jinak.

Brzy na to jsem se dostala ke knize "Aby porod nebolel", která mě nadchla. Podvědomě jsem cítila, že to by mohla být moje cesta a zároveň možnost vyhnout se porodnici. Věděla jsem ale, že potřebuji ještě něco dalšího, co mě v mém přesvědčení utvrdí. Po chvíli váhání a pátrání po informacích jsem se odhodlala a oslovila Veroniku. Díky jejím konzultacím a návštěvám jsem pomalu získávala jistotu, že budu rodit doma – krásně, přirozeně, bez stresu, vyhrožování, netolerance a nátlaku. Tentokrát jsem si také daleko víc užívala těhotenství. Navštěvovala jsem jen takové prohlídky, které se mi chtělo, a ostatní hodila za hlavu.

"To, co jsem prožila s prvním dítětem, bylo peklo s velkým množstvím intervencí, příšerného přístupu personálu a naprosto odlišného postupu porodu než porodnice slibuje na svých webových stránkách a předporodních kurzech."

Také jsem s miminkem začala komunikovat formou kresby. Nechtělo se otočit z příčné polohy a já věřila, že touhle cestou se to podaří. Navíc jsem byla často v kontaktu s Veronikou, která se mnou řešila veškeré mé obavy z porodu, a která mi také pomohla najít tu správnou cestu k takovému porodu, jaký jsem si přála. Ke konci těhotenství jsem si byla jistá, že dokážu porodit přirozeně, bez tlačení, bez takové bolesti jako u prvního porodu a hlavně v klidu domova.

Zrovna ten rok, rok 2013, jsme si s mužem pořídili malý domek kousek od Kladna. Muž chodil do práce a rekonstruoval domek. Já se starala o našeho prvorozeného syna Jakuba, vařila všem, kteří přišli pomoct s novou střechou, malovala, uklízela, stěhovala, přemísťovala nábytek, tvořila zahrádku, uklízela dřevo na zimu, prostě dělala vše, co bylo potřeba. Těhotenství jsem si u toho docela užívala. Také si ale vzpomínám, jak mi Veronika pomohla s křečemi, které mě chytaly po celém náročném dni do nohou. Byla to taková bolest, že jsem nebyla schopná ani poslouchat její nahrávky a užívat si je v klidu a pohodě. U Kuby jsem takové křeče měla už od začátku a to jsme ještě bydleli v paneláku, nic jsem dělat nemusela. Ani ve snu by mě nenapadlo, že se jich můžu zbavit malou konzultací s Veronikou místo dennodenního braní hořčíku, který byl naprosto k ničemu. Dnes se tomu usmívám, jak lehké to těhotenství to s Veronikou bylo.

Poslední měsíc těhotenství jsem oslovila porodní asistentku Marii. Byla to jen taková jistota, že ten poslední měsíc bez kontrol v porodnici bude vše v pořádku. U Marie jsem byla celkem 2x, vždy mě poslechla, zvážila, zjistila polohu miminka a rozloučily jsme se s vědomím, že posledních 14 dní před mým termínem má Marie dovolenou, bude v zahraničí, čili není jisté, zda u porodu bude nebo ne. Nechávala jsem tomu volný průběh a věřila, že porod proběhne v dobu, kdy si to s miminkem budeme oba přát.

"Nechávala jsem tomu volný průběh a věřila, že porod proběhne v dobu, kdy si to s miminkem budeme oba přát."

A pak najednou, den před termínem a návratem Marie, přišel den D. Proběhla poslední kresba a ujištění, že i miminko je připravené na porod doma bez jakékoliv asistence. Hned poté jsem dostala svou první kontrakci. Kontrakce trvaly celou noc a plodová voda postupně odtékala. V klidu jsem ležela, koukala na spícího synka a poslouchala Veroničiny nahrávky. Ještě ráno jsem se smála, když jsem mužovi říkala (byla zrovna sobota a on nemusel do práce), že mám už poměrně časté kontrakce, ale že jsou bezbolestné. Bylo mi neuvěřitelně nádherně. Poté jsme vstali a já začala dělat všem snídani a začala se starat o Jakuba jako každý den. Kontrakce nabíraly na síle a já si musela jít lehnout. Už mi tak báječně nebylo. Snažila jsem se soustředit a každou další kontrakci vítat. Bohužel jsem se už nedokázala uvolnit. Snažila jsem se být v kontaktu s Jakubem, který viděl, že se něco děje a chtěl být se mnou. Nakonec jsem to vzdala a přemístila se do ložnice s tím, že potřebuji být sama, a že se muž musí o Kubu bezpodmínečně postarat sám.

Vší silou jsem se snažila uklidnit. Přichází přeci moje toužebně očekávané miminko. Každý můj pohyb nebo přemístění bylo naprosto samozřejmé a přirozené. Nevnímala jsem realitu, jen se nechala unášet na vlnách probíhajícího porodu a věřila sama sobě a svému miminku, že to spolu zvládneme. Vybavuji si, že za mnou v jednu chvíli přišel muž, přinesl mi ručníky a deky a ptal se, kde má hledat šňůrku na podvázání pupečníku, kterou jsem neprozřetelně kamsi uklidila, ale já mu nebyla schopná odpovědět. Pořád jsem čekala, kdy přijdou častější kontrakce. Zdálo se mi, že to musí trvat ještě nejméně 2 hodiny. Nechtěla jsem zbytečně tlačit a najednou jsem cítila, že musím, že už tu jiná cesta nevede. A znovu zatlačit a příšerně zařvat, že to muselo být slyšet až na druhém konci vesnice, a... najednou jsem v rukou držela své krásné miminko. Byla to holčička. Přitiskla jsem si ji na tělo a překvapením nad tím zázrakem ani nedýchala.

"Nevnímala jsem realitu, jen se nechala unášet na vlnách probíhajícího porodu a věřila sama sobě a svému miminku, že to spolu zvládneme."

Po mém výkřiku přiběhl i muž s Kubou se na ten malý zázrak podívat. Holčičku jsme pojmenovali Anežka. Všichni jsme měli ohromnou radost. Muž byl jak u vytržení z toho, jak jsme to s Anežkou zvládly. Anežka se naprosto přirozeně přisála k prsu. Ještě chvíli jsem s ní ležela na zemi, obě zabalené v dekách a pak šla do sprchy porodit placentu. Volala jsem Veronice a porod i stav placenty s ní konzultovala. Chtěla jsem si být jistá, že je placenta celá.

To nejhezčí, co na porodu doma ale bylo, teprve přišlo. Hned druhý den jsem totiž byla v takové kondici, jako bych snad ani nerodila. Třetí den jsem už byla s Anežkou v šátku a Kubou v kočáře venku na procházce. Celé šestinedělí jsem si užila bez jediné poporodní deprese, s naprostým klidem a štěstím. Bylo mi prostě báječně. Tenhle porod stál opravdu za to.

Šárka Rubešová, Čelechovice
leden, 2015 




DALŠÍ REFERENCE