Mateřský pud napodruhé
Chtěla bych se s Vámi podělit o svá dvě těhotenství a porody. Myslím, že to budu muset hodně zkrátit, aby to vůbec bylo k přečtení.
Moje první těhotenství s Tami bylo sice plánované a doprovázené spoustou lásky ode mě i od manžela, ale od začátku náročné. Od celodenních nevolností, přes špatné krevní výsledky až k odběru plodové vody zakončené pro mě šíleným zážitkem z porodu. Na porod jsem se jako prvorodička moc těšila, i když jsem si z příběhů maminek kolem uvědomovala, že to bolet prostě bude. První bolesti jsem začala cítit v sobotu v noci a to slabě a nepravidelně. Během dopoledne se stupňovaly, ale byly stále nepravidelné. V podvečer už byly pro mě silné natolik, že jsem se rozhodla vyrazit směr Krumlovská porodnice. Na příjmu milá asistentka, co víc si přát... Prohlédnout mě přišel pan doktor (nebudu uvádět jména, jelikož si polovinu personálu nepamatuji). Udělal bleskovou prohlídku a zahlásil: "A jste si jistá že rodíte?"
Připadala jsem si jako idiot. Bolesti už jsem sotva prodýchávala bez hekání, ale lékař mě informoval, že bohužel nemají místo a stejně to na porod nevypadá, ať jedu domů a přijedu až doma nebudu moci vydržet. Cítila jsem se naprosto zdrcená. Doufala jsem, že porod přijde brzy, ale jeho slova mě odrovnala. Doma jsem vydržela do dvou hodin ráno. Po příjezdu a kontrole panem doktorem bohužel žádná změna. Dali mě ale na pokoj tzv. hekárnu s jinou paní a manžela poslali domů. Vyprávět Vám o tom jak mi bylo s cizí paní v jednom pokoji s jednou sprchou a wc asi nemá cenu. Zkrátka sotva jsme jedna hekat přestala, ta druhá začala. Do toho jsem začala zvracet. Paní bohužel taky. Nedivím se... takto jsme tam spolu byli 5 hodin, potom jsem se dostala na porodní pokoj.
Přišla nová paní doktorka (anděl) ale i nová asistentka (ďábel). Asistentka mi praskla plodový vak, měla jsem opravdu ošklivě hnědozelenou plodovou vodu, zašpinila jsem snad vše co šlo. Připadala jsem si hrozně... chodila jsem tam se zakrváceným ručníkem s flekama od plodovky, protože nic víc na sebe už jsem neměla... Prosila jsem, škemrala o vše co by ukončilo ty šílené bolesti... Ale asistentka mi pouze řekla: "A co byste si jako představovala?"
Paní doktorka se mnou zřejmě soucítila a nabídla epidural... Bohužel z důvodu mé nadváhy, jak mi bylo řečeno, se nepodařilo píchnout tam, kam bylo třeba. Takže bolesti bohužel zůstaly a stále se zvyšovaly. Ve tři hodiny jsem dostala svolení zavolat manželovi, aby přijel. Ve čtyři hodiny jsem asistentku prosila aby zavolala paní doktorku, že už nemám sílu ani energii... se staženýma nohama a zaťatýma svalama jsem prokřičela každou kontrakci (myslím, že mě slyšela celá porodnice). Asistentka mi pouze "suše" řekla, že tohle už jsem tvrdila ve dvě hodiny a jsem tam furt, tak že to určitě ještě vydržím. Naštěstí medička, která u porodu pomáhala a chovala se opravdu skvěle, paní doktorku přivedla a rodilo se. V 16:47 jsem porodila svou prvorozenou dceru Tamaru.
O porodu se mi zdálo ještě hodně dlouho. Věděla jsem, že druhé dítě nehrozí... Každý tvrdil, že přece to dítě za to stojí... Upřímně, u mě to bohužel tak nebylo. Dcera byla krásná a hodná, ale pro mě i tak malý terorista. Nebyla sem si vůbec jistá, zda bylo správné mít děťátko právě v tuto dobu. Bála jsem se být s dcerou sama, měla jsem pocit, že celé mateřství je za trest, že je všechno špatně. Žádný mateřský pud, nic.... Naštěstí jsem si ale cestu k Tamince našla. Ale dodnes mě moc mrzí, že jsem tohle nemohla cítit v prvních dnech jejího života...
Druhé těhotenství bylo absolutně neplánované. Dceři nebyly ještě ani dva roky a já si nedokázala ani představit že bych měla prožít znovu něco tak šíleného, jako je porod. Z těhotenství jsem se nakonec začala radovat a těšit na miminko, i když ten strašák z porodu byl obrovský. Asi ve třetím měsíci jsem si vzpomněla na video Jak na porod bez bolesti, které kdysi sdílela moje kamarádka a o kterém jsem si po prvním shlédnutí řekla, že ta ženská je totální blázen. Asi to bylo tím, že já byla tehdy čerstvě po porodu a nechápala jsem, jak by to mohlo vůbec někoho nebolet? Ty strachy, to je jako co? Jak mám zpracovat strachy, když mám právě strach z porodu?
Nelenila jsem a video si pustila několikrát za sebou a hned objednala knihu hypnoporod. Knihu jsem přelouskala, ale mnoha věcem nerozuměla. Cvičení mi moc nešla. Dýchání jsem absolutně nezvládala a začala jsem se bát, že to nezvládnu. Tak jsem zakoupila ještě knihu od Lucie Groverové, očekávajíc že mi to pomůže. A nepomohlo. Knížka sice opravdu krásná, ale pro mě až moc duchovní. Žiju přece jen dost moderně a tato knížka byla na mě už moc. Měla jsem pocit, že hypnoporod prostě není pro mě.
Nakonec jsem zakoupila Váš kurz s videi a nahrávkami. A konečně to do sebe zapadlo, konečně jsem našla pocit, že hypnoporod je i pro mě vhodnou variantou. I když strach zůstal, dle Vašich rad jsem ho akceptovala a snažila se hledat jen pozitiva a těšit se na Kubíka. Termín porodu jsem měla na silvestra. Celé těhotenství jsem prožívala moc krásně. Silvestr už byl za námi a já věděla, že tak jako tak to brzy přijde. Byl večer a já cítila lehké kontrakce, byly tak lehounké a naprosto bezbolestné... neměřila jsem je, ale byly nepravidelné... k ránu mě prubudily intenzivnější kontrakce, nikoliv však bolestivé. Napustila jsem si vanu, nakapala uvolňující olej, zapálila svíčku a pustila relaxaci.
Ještě teď mě fascinuje, že jsem se při porodu cítila snad líp než kdykoliv předtím při koupeli. Vanu časem vystřídalo moje "hnízdo v obýváku" a já si vše stále ještě užívala... Kolem oběda bylo jasné, že se porod přiblížil, kontrakce haprovaly mezi 3-4 minutami a stále vůbec nebolely. I manžel mi říkal, jestli jsem si skutečně jistá, že je to ono... divil se, že jsem tichá a příjemně nalaďená. Usmívala jsem se na všechny a citila se báječně.
Do porodnice jsem přijela v půl třetí, otevřená na 6 cm. Nálada byla báječná, s manželem jsme si užívali každou minutu která nás dělila od setkání s Kubíkem. Ale abych nezůstala jen u těch pozitiv, stalo se něco, co jsem chtěla a teď toho lituji. Nabídli mi prasknutí plodového vaku a nějaký chvat na urychlení... V tu chvíli jsem byla již na 8 cm a samozřejmě souhlasila. Tím všechno krásné skončilo a já poslední hodinku opravdu trpěla bolestivými kontrakcemi. Kubík ze mě doslova vyklouzl, bez velkého tlačení v 17:54.
A teď už k Vám Veroniko. Děkuji nejvíc, že jste mi prostřednictvím facebooku přišla do cesty. Děkuji za rady které jste mi dala, za každou reakci na moje dotazy. Děkuju za relaxaci která mě provedla krásným porodem. Nikdy jsem nevěřila, že by to mohlo být hezčí. Strašně ráda na to vzpomínám a vzpomínat budu. A především děkuji za tu lásku k synovi která přišla okamžitě. Teď už chápu jaké to má být. Teď už cítím tu neskutečnou mateřskou lásku.
Hana, Miroslav, Taminka a Jakoubek
leden 2016