Veronika Vojáčková

Vystudovala jsem ekonomii, ale ta skutečná škola života pro mě začala až díky mým třem porodům a dětem. Zjistila jsem, že to, jak se v současné době připravujeme na porod, prostě nefunguje. Řešíme totiž spoustu zbytečností a to podstatné nám uniká. Pro to, aby žena dobře a třeba i bezbolestně porodila, potřebuje hlavně kvalitní informace, podporu a pochopení. Někoho, s kým může probrat své pocity a otázky, které se jí v hlavě rojí. Tak dělám, co umím, pro to, aby se ženy na porod těšily, aby se při něm krásně uvolnily a aby dobře zvládaly své mateřství. Pozoruji je a učím se od nich. Je to takový koloběh...

Když jsem poprvé otěhotněla, vůbec jsem nevěděla co mě čeká. Všechno bylo úplně nové, nepoznané. V hlavě se mi rojily otázky bez odpovědí a já nevěděla, na koho se obrátit. Někde hluboko uvnitř jsem cítila, že chci těhotenství a porod zvládnout dobře, co nejvíce přirozeně. Nejsem typ na léky a lékaře a proto jsem se snažila zjistit co nejvíce informací o přirozeném porodu. Četla jsem knihy a přihlásila se na předporodní kurz vedený porodní asistentkou. Doufala jsem, že si tam budeme hodně povídat, hledat a nacházet odpovědi na otázky, uklidnění, sdílení informací. Hledala jsem podporu zkušených žen. A tam se k mému zděšení cvičilo! Poslední půlhodina byla věnovaná nějakému tématu, které se jen tak letem světem probralo, většinou však stylem: "V naší porodnici se rodí jenom na zádech, takže porodní polohu nemusíte řešit". Kurz jsem nedochodila.

Příběh číslo jedna: Můj alternativní porod

Každá zkušenost je ale k něčemu dobrá a u mě to v tomto případě platilo stonásobně. Já se prostě našla! Objevila jsem konečně něco, co mě hrozně baví a zajímá, o čem nikdy nejsem líná si popovídat, popřemýšlet. Těhotenství, ale hlavně porody. Pocítila jsem obrovskou touhu pomáhat ostatním ženám, aby všechno to nové, co rození miminek sebou přináší, zvládly dobře. Lépe než já, aby se cítily dobře, aby měly krásný vztah se svým miminkem. Aby byly spokojené mámy. Proto jsem začala doprovázet ženy k porodu.

Ze začátku jsem si myslela, že je špatně, když nemám žádné školy v oboru, žádné kurzy. Ale nějak jsem necítila potřebu studovat jinde, než přímo u sama sebe a u ostatních žen. A tak jsem se učila za pochodu a o všem přemýšlela. Naučila jsem se všechno prozkoumávat a nic nebrat jako pevně dané. Četla jsem další knihy, ale hlavně vnímala, poslouchala a pozorovala samotné ženy. Co potřebují? Co jim dělá dobře? Co je při porodu ruší? Co funguje a co ne?

Moje druhé těhotenství bylo úplně jiné než to první. Věděla jsem, že je všechno v pořádku, cítila se dobře a věřila svému tělu, že umí donosit miminko a porodit ho. Jediné, co mě strašilo, byla porodní bolest, tu už jsem nechtěla nikdy zažít. Proto jsem hledala způsob, jak udělat, aby mě druhý porod nebolel. Přišla ke mně kniha Hypnoporod. Tenkrát tu ještě nebyly žádné kurzy a tak to, co jsem pochopila, jsem nacvičila a co jsem nepochopila, jsem hodila za hlavu. Nebylo s kým se poradit. Myslela jsem si, že když vše dobře naprogramuji a naplánuji, bolest nebude. A porod Bětky byl skutečně naprosto odlišný od toho předchozího - kratší a i když poslední dvě hodiny přece jen bolel - já z něj měla úplně jiný pocit. Byla jsem bohyně, která darovala život! I Bětku jsem od prvního okamžiku milovala. Všechno bylo prostě mnohem snazší a radostnější.

Jediné, co mi vrtalo hlavou, byla otázka, proč mě porod bolel, i když jsem se tak dobře připravila? Brala jsem to jako chybu, jako své velké selhání. Tato otázka pro mě měla hodně odpovědí a mnohé jsem pochopila zase až díky dalšímu těhotenství a dalšímu porodu o tři roky později.

Náš Jakub je plánované a chtěné miminko a i přesto bylo moje třetí těhotenství pocitově nejhorší ze všech. V celé té mizérii jsem se chytla stébla a řekla si, že žádný jiný než hladký porod bych nezvládla, že to prostě nechám být, uvolním se a ono to bude dobré. A můj poslední porod neměl jedinou chybu.

Veronika Vojáčková